Česká asociace Chen Ti Ji Quan
Výzkumný institut Chen Tai Ji
Škola Davida Pirochty

  +420 732 511 080

mr_chen1.jpg

Chen tai ji quan

„He who will not when he may when he will he shall have nay.“ (Dlouhé rozmýšlení příležitost zabíjí.)

Tradiční čínské umění taiji (často se také objevuje v dalších obdobách - např. taichi, tajči, tchajťi apod. a varianty s mezerou či pomlčkou tai-ji, tai ji) je zároveň zdravotním cvičením, meditací v pohybu i bojovým uměním. Probouzí moudrost duše a spojuje ji s kultivovaným porozuměním mysli. To jsou kořeny skutečných mistrů bojových umění, které dnes v krizi lidských dějin tolik potřebujeme.

Tai ji je dosti vědecká disciplína, na druhou stranu však nemůže být můj přístup při jeho popisu veskrze vědecký, neboť by to neodpovídalo skutečné výuce a předávání informací. Dá se říci, že všichni moji učitelé vyučující tradiční metody předávali své znalosti zahalené do „subjektivity“, ale současně s dech beroucí opravdovostí.

Mezi širokou veřejností je tai ji vnímáno buďto jako něco na způsob (směšného) baletu, anebo – snad již častěji – jako forma relaxace, kontrola dechu, rozjímání během pohybů apod. Hovoříme-li však o tai ji coby klasickém systému vnitřního cvičení, jsou si obě výše zmíněné definice velice blízko – obě totiž vůbec nechápou to, co tai ji historicky i současně je.

Kdo se o cokoli, co se kolem nás či v nás vyskytuje, zajímá povrchně, nebude nikdy schopen dotknout se podstaty vybraného jevu. Shora uvedené motto také vypadá na první, povrchní pohled jinak. Ve skutečnosti musíme učinit několik myšlenkových skoků, abychom procítili skutečný význam onoho staroanglického přísloví. Ne jinak tomu je v případě starobylých systémů cvičení, které také na první pohled mohou naše vnímání směřovat úplně jinam (což je v případě hlubokých nauk spirituálních i bojových často záměrné). Jindy se o záměr nejedná, pak máme nejspíše co do činění s neznalostí a povrchností. V obou případech je výsledek stejný: studujeme tai ji po mnoho let, přesto o něm vlastně nic nevíme, ani jsme si k němu v jejich autentické podobě „nepřivoněli“ (tohoto příměru s oblibou užívá náš učitel tai ji, velmistr Chen Shi Hong).

Jedno rčení praví: „Dobrý student najde dříve či později dobrého učitele.“ Ze zkušenosti nejen vlastní vím, že je tomu opravdu tak. Pokud si student nestěžuje na ubíhající roky marných pokusů a hledání a je ochoten čekat s neotřesitelnou důvěrou dál a dál, objeví se vždy po nějaké době učitel, kterého je žáku právě třeba.

dp.jpgHlavní styly tai ji

Tai ji quan se řadí mezi vnitřní umění wu shu. Společně se systémy ba gua zhang a xing i chuan tvoří trojici vynikajících vnitřních škol, které jsou „pokrevně“ spřízněny. Tradiční pojetí bojových umění je kvůli shodnosti vnitřní koncepce a vzájemné fyzické komplementaritě považuje za sourozence, i když jsou ve svém vnějším projevu naprosto odlišné.

Systém tai ji quan je možno charakterizovat jako filozoficko-zdravotně-bojový a rozdělit jej na pět stylů:

  • původní styl rodiny Chen (styl chen [čen]),
  • styl rodiny Yang (styl yang [jaŋ]; vyvinul se přímo z chenu v 19. stol.),
  • styl wu,
  • styl wu (oba zapisované jinými znaky a čtené v jiných tónech!; někdy transkripce wue),
  • styl sun.

V překladu znamená název tai ji chuan „velký-vrchol-pěst“, převedeno do srozumitelnější češtiny „boj nejvyššího vrcholu“.

Umění tai ji chuan se vyvinulo z dřívějších externích a některých vnitřních systémů v pol. 16. století v Číně. Název chen souvisí s rodinou Chenů, kteří původní systém rozvinuli a dali mu jméno, jak je uvedeno v rodokmenu níže. Přesto by bylo chybou si myslet, že se jedná o „mladé“ umění, neboť v sobě stále nese znaky a především pak principy kumulace, udržení a výdeje síly i principy duchovní transformace individua, tj. nejtypičtější znaky dřívějších systémů.

Co se týče aplikací pohybů z forem, dříve jsem byl v externích stylech zvyklý na procvičování velkého množství nejrůznějších technik i různých přístupů k jediné technice. V tai ji (ve stylu Yang i posléze ve stylu Chen) jsem byl dlouhá léta překvapen tím, že se aplikace vůbec neprováděly. Pak jsem však pochopil, že moji první učitelé tai ji žádné aplikace neznali a že mistr Chen je pro změnu běžně neučí. Pokud jsme byli jako studenti neodbytní, řešil to povětšinou tak, že nám něco na způsob aplikace ukázal, ale všem nám bylo jasné, že takto by se asi členové klanu Chen jako osobní strážci k císaři nedostali. Důvodů je několik: cenné know-how se nedává dál neprověřeným studentům; aplikace nefungují v dostatečně neuvolněném a energií nenaplněném těle; důraz je kladen na kultivaci vyšší přirozenosti, která přichází s léty praxe. Jistě hraje roli i to, že konkrétní bojová situace se může vyřešit prostým „necháním plynout“, tj. tělo vybere automaticky tu nejlepší reakci. Je třeba jen déle počkat, pokud má student zájem o bojové aspekty tai ji – ve vnitřních stylech je vše „naruby“. Typické první kroky na cestě mnoha vnějších stylů jako je práce s fyzickým tělem a užití pohybů, představují až vrchol pyramidy stylů vnitřních.

„Je-li bojovníkovi něco nejasné, myslí na svou smrt.“             

Všechny styly (ať již jsou jejich sestavy z vnějšího pohledu procvičovány pomalu, středně rychle či rychle), které vedou své adepty „zevnitř ven“, jsou považovány za členy vnitřních umění. „Zevnitř ven“ jednoduše řečeno znamená, že student obrací od samého počátku své praxe pozornost dovnitř, vnímá pocity a proudy v těle, dechu i mysli a stává se tak vědomým pozorovatelem nejen sama sebe v průběhu praktikování forem (sledu předem daných pohybů), nýbrž postupně i svého života.

Paradoxně znějící, avšak současně jeden z nejesenciálnějších principů vnitřních stylů obecně, je investice do ztráty. Srov. D. Pirochta: Co mají společného jóga a taiji?, Brno 2006 - 2009. (závěrečná práce ke zkoušce na učitele sebeobrany II. třídy). Tamtéž důležitá stať o demonstraci síly (kap. 3.5.).

Tai ji rodiny Chen se kdysi cvičilo podstatně rychleji, teprve postupem času se objevují pomaleji prováděné formy. To má především dva důvody: bylo možno více energie vstřebat nežli vydat; pro neznalé problematiky se bojová stránka tai ji stala nezřetelnou. Tím se praktikující vyhýbali sporům především v době zákazu bojových umění.

Ze všeho výše zmíněného logicky vyplývá, že už samotné strukturování vnitřních stylů představuje síto dostatečné hustoty, které nepropustí hlouběji jedince netrpělivé, neklidné a nevyvážené. Dnešní výchova, vzdělání i celkové ladění v rozvinutých společnostech moc vnitřnímu klidu nepřejí. Záleží však spíše na vrozených předpokladech jedince. Pokud je svou přirozeností klidný, hloubavý a vyvážený, slupky bránící kultivaci jemnosti popraskají již po kratší době cvičení do té míry, že student pocítí benefity cvičení a vytrvá („Atha jóga anušásanam.“ /Jóga začíná disciplínou./).

Pozn.: Většinou se pro východní bojová umění užívá nesprávného označení kung fu (v přepisu pinyin tvar gong fu), který označuje „práci prováděnou po dlouhý čas vedoucí k mistrovství“, nehledě na oblast zájmu (zahradníkovo umění může být tedy označeno jako „kung fu“); termín wu shu označuje v doslovném překladu „bojové umění“, ale dnes se jej většinou mimo Čínu užívá k označení moderních variant dřívějších stylů.

Linie mistrů

Pro tradiční školy Tai Ji je typická nepřerušovaná linie předávání znalostí z mistra na žáka. To zaručuje původní, nezkreslený obsah a také zachování čistoty stylu. Níže najdete linii naší školy, tedy cestu, jakou se k nám umění Chen Tai Ji Quan dostalo.

Chen Bu

1. generace rodiny Chen, zakladatel vesnice Chenjiagou - rodiště Tai Ji Quan

Chen Wangting (1600 - 1680)

9. generace rodiny Chen, zakladatel Tai Ji Quan

Chen Soule, Chen Guanyin, Chen Zhengru
 
Chen Shanzi, Chen Jingjie, Chen Jingbai, Chen Jingxia
 
Chen Binwang (1748 - ?)
 
Chen Changxing (1771 - 1853)

Autor dvou forem Starého stylu: Lao Jia Yi Li, Lao Jia Er Lu

Chen Gengyun (79 let)
 
Chen Yanxi (81 let)
 
Chen Fake (1887 - 1957)

Autor dvou forem Nového stylu: Xin Jia Yi Li, Xin Jia Er Lu

Chen Zhaoxu (1911 - 1960)
 
Chen Xiaowang (* 1946)

Současná nejvyšší autorita stylu, autor přípravných forem: 19 a 38.

Chen Shi Hong, Sigun (* 1959)

Jeden ze současných velmistrů Chen Tai Ji Quan, zakladatel Rakousko-čínské asociace Wushu, čestný předseda výzkumné společnosti Chen Taijiquan v Číně, prezident Mezinárodní asociace stylu Chen Taijiquan v Tokyu.

David Pirochta, Sifu (* 1972), Pavel Hlavoň, Sifu (* 1974)

Zakladatelé a vedoucí České asociace Chen Tai Ji Qua

Máte zájem o naše služby?
Volejte +420 732 511 080
anebo využijte kontaktní formulář


Odpovíme Vám nejpozději do 24 hodin